Evropě hrozí, že kvůli strachu z Ruska začne nafukovat americkou investiční bublinu

V posledních letech Evropa zažila spoustu humbuku kvůli úvahám o těžbě zemního plynu z břidlic hydraulickým štěpením. Polské nadšení nedávno zchladlo, když se ukázalo, že vytěžitelné zásoby jsou ve skutečnosti zhruba desetkrát nižší, než uváděly původní odhady. V samotných USA musejí firmy podnikající v tomto odvětví každým rokem investovat asi o 10% více, aby přibližně udržely svou produkci. Mnoho vrtů je nevydatných a výnos z těch, které jsou úspěšné, se po zhruba pěti letech výrazně snižuje, takže je třeba otvírat stále nové. Stručně řečeno, nízko visící plody jsou již v samotných USA otrhány. 

Za těchto okolností přichází ukrajinská krize, v níž možná může jít také o ložiska břidlicového plynu - většina zásob se však nachází na východě země, na který si brousí zuby Moskva. Ale daleko větší roli hraje jistě strategická vojenská základna Sevastopol umožňující Rusku kontrolovat Černé moře - a s ním všechny přístavy, které tu provozuje. Přes ně totiž opouští zemi 30% ruského exportu.

V Evropě se nyní poněkud hystericky volá po omezení závislosti na Moskvě v oblasti zajištění energetické bezpečnosti. Přitom se jaksi nechápe, že s potenciálním nepřítelem se stále dá obchodovat, byť se mu samozřejmě neprodávají zbraně a strategicky důležité technologie; že to umožňuje kontrolovat míru eskalace případných konfliktů a zajišťuje alespoň jakýsi vliv oproti stavu, kdy protistranu zaženete do úplné obchodní izolace (nedejbože i kulturní). - A naneštěstí je to celé také spojeno také s lobováním některých skupin za import amerického břidlicového plynu.

Aniž bych zde zabíhal do environmentalistické argumentace, jejíž důležitost rozhodně nijak nepodceňuji, zaměřím se na čistě ekonomickou stránku věci. V kontinentální Evropě se v tuto chvíli nacházejí pouze dva terminály umožňující přečerpávání zkapalněného zemního plynu z tankerů do pozemních produktovodů. Jeden ve Francii, druhý v Belgii. Kapacitně pro celý kontinent jednoznačně nepostačují a postavit nové by nebylo ani levné, ani rychlé. Odhadovaná časová náročnost výstavby se pohybuje v měřítku 2-4 let.

Spojené státy se oficiálně ještě stále tváří, že budou ve velkém vyvážet zemní plyn. Obávám se však, že tamní investiční bublina ve frakovacím průmyslu splaskne nejpozději právě v době, kdy by se Evropě mohlo podařit utopit obrovské investice v budování nových námořních terminálů.

Na místě je tedy velká opatrnost a gradualistický přístup k problému závislosti na ruských energetických surovinách.

Příklad ohrožené Ukrajiny, která je zemí s nejmenší energetickou účinností ekonomiky v Evropě a dost možná, že i na světě vůbec, což vyvolává její fatální závislost na Rusku, ukazuje, že energetická účinnost má velký význam pro národní bezpečnost. I Česká republika je na tom s energetickou účinností stále dosti mizerně a je co zlepšovat. Ve výsledku by takové úsilí znamenalo, že se v krizích obejdeme s menším množstvím dovážených energetických surovin.

Druhým pilířem by měla být diverzifikace postavená na reálných předpokladech. Pokud Rusko neprodá zemní plyn do Evropy, bude ho prodávat do Číny, kam už stejně staví příslušné produktovody. Volat po okamžitém ukončení dovozu ruského plynu nedává smysl. Je třeba raději obnovit úsilí o zajištění alternativních dodavatelů (ne amerického investičního "letadla"), a ve střednědobém a dlouhodobém výhledu na něm se sousedními zeměmi pracovat, aby se míra závislosti na Rusku postupně snížila.

A ovšem, vysmívaná biomasa a bioplyn v mnoha případech reprezentují alternativu k nakupování zemního plynu v zahraničí - a mohly by také pomoci zajistit České republice podstatně větší míru energetické bezpečnosti, než jaké se aktuálně "těší